Březen 2017

Výsledek nespavosti

20. března 2017 v 15:05 | Zakl1nac |  Poezie
Nemohl jsem spát, takže jsem začal psát. Haha, vtip století

Průměrný, nudný kluk,
co chce průměrnou, nudnou holku.
Budou si spolu povídat
a cítit se inteligentně.
Budou se spolu koukat na film
a cítit se neosaměle.
Budou spolu souložit
a cítit se milovaně.
Budou spolu, průměrní a nudní
a budou chtít být jinde.
S jinou. S jiným.
Ne. Nejspíš ne.


Verše obrazy, písně...
nic to se mnou nedělá.
Zadky, prsa vagíny...
furt nic.
Viděno 10x
Viděno 100x
Viděno 1000c
Bůh má tvůrčí krizi.

Rozbor díla

17. března 2017 v 23:17 | Zakl1nac |  Rants
Mám pár starých jízdenek
portrét vypálený v oku
v hlavě mapu
teď už nepotřebnou
Mám v žilách rtuť
nádor místo mozku
pytle hněvu
a litry slz
Mám mumifikovanou lásku
v kapse kabátu
jako talisman...
proti čemu vlastně?
A všechno jen
protože
už nemám tebe

Tohle jsem si poznamenal ve vlaku. A pak mne napadlo... pořád se opakuju. Doma jsem si prošel některé starší texty - to chce mnohdy od autora docela odvahu. Usvědčující důkazy. Odevšad to na mne koukalo - bejvalka, dědova nemoc, zase bejvalka, smutek po ní, nadrženost, vztek na lidi... Pořád dokolečka.
Jsem jako zaseklá gramofonová deska. Kde se to posralo? Proč mi pořád straší v hlavě? Tohle už je otázka skoro z vědeckého hlediska. Vystoupil jsem sám ze sebe a stal se antropologem, který sám sebe pozoruje. Subjekt se nasral - proč? Subjektu stojí - proč? Subjekt je neschopný - proč?
Pozoruju se a hledám, co se kde porouchalo. OK, většina lidí se dokáže z rozchodu dostat cca za 9 měsíců. Už 2 měsíce přetahuju a pořád se cítím jako na začátku.Je to normální odchylka? Nebo jsem porouchaný? Co se pokazilo?
A pořád píšu o těch samých motivech. Že se mi tam motá dědova nemoc je celkem pochopitelný. Vztek na lidi... well, nebýval jsem takový, to taky přišlo až s rozchodem.
A proč vlastně mne lidi tak štvou? Proč mám vztek, že kolem mne nikdo není originální? Já přece taky nejsem. Asi si budu muset připustit, že jsem fakt pokrytec. A dřív nebo později si budu muset připustit, že neumím psát. Proto se neozvali z Psího vína. Prostě to neumím. Je to pořád dokola totéž. A neuteču tomu.
Ale kde se to posralo? Kde se vzaly falešný sny a proč jsem nikdy neměl podezření, že jsou falešný?

Normální ráno

14. března 2017 v 8:43 | Zakl1nac |  Krátké prózy
Cesta na nádraží, ještě v polospánku. Bylo hezky, příjemné chladno. Jestlipak tam zase bude čekat můj oblíbený bezdomovec? Včera jsem ho nasral, když jsem mu odmítl dát peníze a místo toho mu nabídl svačinu. Prý ze zásady od lidí jídlo nebere. Chce si ho koupit sám. Že prý ho těší, když si ten chleba může koupit sám. Chleba. Netušil jsem, že se takhle přezdívá chlastu. Nepotkal jsem ho. Fajn.
V kupé seděla hezká blondýnka. Měl jsem pocit, že jí znám. Asi jsem s ní už jel. Dost možná to byla ta, se kterou jsem si asi dva týdny zpátky povídal při jízdě posledním večerním vlakem. Pokud ano, tak mne nepoznala. Taky jsem si nebyl jistý. Bylo hezky. Jeden z těch dnů, kdy jsou všechny holky kolem vás hezké, ale mrknutím oka se vám zoškliví, když si uvědomíte, že je nemůžete mít.
Vystoupil jsem z vlaku. Automat na kafe vypadal jako Ježíš. Trochu mne probral. Kafe bylo jako bible - taky nic moc. Ale po ránu stačí. Každý den chodím tuhle trasu, ale budovy naproti nádraží jsem si nikdy pořádně nevšiml. Věžička v nějakém pseudoslohu, černě oplechovaná. Najednou vypadala jako penis. Penis, co znásilňuje oblohu.
Stál jsem na zastávce MHD. Kradmo jsem se podíval doleva. Penis tam taky stál. Pořád ještě. Tohle bude skvělej den.

Masaryk - Můj bezprostřední dojem

11. března 2017 v 22:37 | Zakl1nac |  Rádoby recenze
Masaryk. 12 lvů. Nevím jestli zaslouženě, ale... nebylo to špatný. Jo, já vím, to je recenze jak noha. Vteřinku, hned se rozepíšu.

Brain/shitstorm

7. března 2017 v 21:47 | Zakl1nac |  Rants
OK, tohle bude něco jako "Můj milý deníčku". Taky to bude nejspíš plný překlepů, hrubek a stylistických kravin. To jen tak pro vaši informaci. Proč to píšu veřejně? Nemám nejmenší tušení. Asi potřebuju mít pocit, že mne konečně někdo poslouchá (i když napadají mne asi dvě čestné výjimky, díky bohu za ně).

Pissed off

5. března 2017 v 18:41 | Zakl1nac |  Krátké prózy
Znáte ten pocit, kdy vám připadá, že každou chvíli explodujete? Kdy máte v hlavě, v končetinách, v hrudi, v každé kosti takový tlak, že jen čekáte, kdy vás to roztrhá? A každý slovo, který na vás odkudkoli vykoukne - z televize, z počítače, z knížky - už musí být to poslední, které vás konečně zabije.
Ale ono pořád nic. Jen se to celé stupňuje. Jste balónek, který se donekonečna nafukuje a ne a ne prasknout. Není to záruka nesmrtelnosti, to ani omylem. Je to jen záruka toho, že se do vás bude hrnout víc a víc sraček a vy to můžete jen přijímat. Ale tomu, kdo nafukuje, nikdy nedáte přes držku, protože to vám Vesmír nedovolí.
Vesmír vás totiž nenávidí, deal with it. Já vás taky momentálně nenávidím, přestože nevím, kdo jste. Pravděpodobně byste mi začali dokazovat, jak jste strašně super. Je mi špatně ze super lidí. Z krásy je mi na blití. Z fyzické a obzvlášť z té duševní. Nemám čas, chuť ani náladu obdivovat duševní krásu kohokoli na téhle planetě.

Momentálně bych byl možná schopný ocenit krásu poševní trubice. Možná.

Noční čtení

4. března 2017 v 11:54 | Zakl1nac |  Krátké prózy
Převaloval jsem se v posteli a nemohl usnout. Postel byla až přespříliš teplá, až přespříliš pohodlná. Vstal jsem a šel si do kuchyně číst. Nejdřív jsem si sedl na židli, ale nakonec jsem si lehl na podlahu. Lino trochu studilo a tlačilo, ale bylo to příjemné. Po příliš velkém komfortu dobrá změna.
Škoda, že jsem měl čtečku a ne papírovou knihu, bylo by to romantičtější. Jsem romantik, víte. Oškliví lidé asi musí být romantičtí, jinak by umřeli sami. Nemůžou se kurvit, takže dělají kdejakou pakárnu, aby si udrželi aspoň toho jednoho partnera. Taky jsem to dělal. V půl jedné v noci jsem šel do večerky kupovat čokoládu. Například. Jako kdyby na samotě bylo něco špatného. Dá se s ní kamarádit. Připomíná to přátelství s masovým vrahem, kterému může každou chvíli rupnout v bedně, ale jde to. Musíte opatrně našlapovat. Žádný prudký pohyby.
Na linoleu se mi začaly klížit oči. Mám rád naši kuchyň. Ne že bych tak rád vařil, prostě mám rád tu místnost. Je malá, útulná. Žádná existenciální úzkost. Nemá šanci se tam vejít. Tohle není metafora.
Byla mi zima, ale byl to ten typ zimy, co je na začátku léta po ránu. Chladno, které má v sobě předzvěst teplého dne. Sesbíral jsem se z podlahy a zalezl zpátky do postele. Teď byla pohodlná akorát.

Potkal jsem boha (?)

3. března 2017 v 19:03 | Zakl1nac |  Krátké prózy
Hlavní nádraží v Praze je fajn místo. Napoprvé jsem se tam sice beznadějně ztratil, ale napodruhé jsem se tam už, dalo by se říct, zabydlel.
Stál jsem u tabule s příjezdy a odjezdy a čekal, až vypíšou můj vlak. Koutkem oka jsem pozoroval cvrkot. Různobarevný dav, kufry a batohy s nohama. Holky, kluci, ženy, muži, babky, dědci. Policajti. Po zuby ozbrojená dvojka si to mašírovala sem a tam a tvářila se strašně drsně. Geniální psychologický tah. Místo, aby to vypadalo, že mají vše pod kontrolou a jejich přítomnost uklidňovala, tak jejich mašinkvéry jen všechny znervózňovaly. Fakt super. Už takhle jsem byl nervní, že bych si okousal nehty až někam k loktům, protože jsem jel za holkou. Ještě tyhle Uniformy do toho.
Všiml jsem si dlouhovlasého chlápka s plnovousem oblečeného v maskáčové bundě. Chodil mezi lidmi sem tam, náhodně je zastavoval a na něco se jich ptal.
Přišel i ke mně. "Dobrý den. Neměl byste prosím nějaké drobné?" zeptal se.
"Na co?" Na bezdomovce, co shání prachy na chlast, nevypadal. Bunda byla obnošená a odřená, ale čistá. A on koneckonců taky.
"Včera jsem ztratil batoh i peněženku. Nemám na lístek domů."
Dal jsem mu nějaké mince, co jsem měl po kapsách. Zdvořile mi poděkoval a odešel.
Udělal na mne dojem. Tohle nebyla normální reakce na ztrátu dokladů a zavazadla. Nevyšiloval, nebyl dotěrný, nesnažil se z nikoho vyrazit ani korunu navíc. Prostě jen požádal a čekal. S úsměvem mistra zenu.
Nejsem věřící, ale zmocnil se mne pocit, že jsem potkal boha. Ne Ježíše nebo nějakou jinou křesťanskou vymoženost, ale pohanského bůžka. Nevím čeho. Bouře asi ne, venku bylo hezky. Chtěl se přesunout z bodu A do bodu B, ale zrovna se mu nechtělo čarovat, tak to řešil takhle.
Šel jsem k němu. "Kolik ještě potřebujete?"
"Celkem dost."
"Kolik?"
"Asi stovku."
Dal jsem mu ji. "To si nemůžu vzít," bránil se, pořád s tím klidným, vyrovnaným úsměvem. Kohokoli jiného bych podezíral, že je zkouřený jako siouxský šaman, ale jeho z nějakého důvodu ne.
Nakonec si peníze vzal. "Děkuju. Tak já jdu koupit ten lístek. Mějte se hezky."
"Vy taky."
Nervozita byla pryč.

Flashback na kolejích

3. března 2017 v 10:38 | Zakl1nac |  Poezie
Železný vlasy prožraný rzí
oči z dvou valounů zlata
o co se tu zase snažím?
recykluju se
vlak se třese
sotva udržím tužku na papíře
nohy s jizvami po žiletce
kočičích drápech
větvích stromů
mezi nimi poklad
přede mnou sedí umělkyně
a není ani zdaleka tak hezká
jako ona

Blivno

2. března 2017 v 21:52 | Zakl1nac |  Poezie
V mozku mám žluč
a v srdci desinfekci,
z krásy
je mi smutno.
Hnisavá rána
někde uvnitř
nechce se hojit,
strašidla defilují za očima.
Chtěl bych být střelcem,
kulkou
i terčem,
jen tak se rozprsknout
jako rachejtle.
V žilách se líně
přelévá voda,
v které se den co den
topím.
Hranice z ostnatého drátu
a žádný převaděč v dohledu.
Jsem na to sám,
sám zbabělec,
co se bojí tmy
a schovává se
za velká slova.
Raděj už s předstihem
podepisuju kapitulaci.
Kdyby to jen trochu šlo,
plivnul bych si
na hrob.