Brain/shitstorm

7. března 2017 v 21:47 | Zakl1nac |  Rants
OK, tohle bude něco jako "Můj milý deníčku". Taky to bude nejspíš plný překlepů, hrubek a stylistických kravin. To jen tak pro vaši informaci. Proč to píšu veřejně? Nemám nejmenší tušení. Asi potřebuju mít pocit, že mne konečně někdo poslouchá (i když napadají mne asi dvě čestné výjimky, díky bohu za ně).



Fakt se cítím divně, když ještě skoro rok po rozchodu na Ni den co den myslím. Děda je v nemocnici a není to s ním dobrý. Mám-li být realista, tak tam de facto hnije (doslova). Byla chvíle, kdy jsme čekali, že každou chvíli zemře. Nestalo se, ale vyvstaly jiné zdravotní komplikace a tak vůbec všechno. Long story. Všichni z toho máme nervy nadranc.
Jsem přepracovaný ze školy, mám diář plný prezentací a seminárek. A přestože to zatím zvládám docela dobře a profesoři mne chválí, tak si připadám strašně hloupý a méněcenný. Každou blbou chybu si desetkrát vyčítám.
Navíc to ve třídě nefunguje - jsme přinejlepším známí, ne kamarádi. Smějeme se spolu, ale když skončí hodina, jdeme si každý po svém. Kamarádi a přátelé z dřívějška jsou rozstříknutí po celé republice. Připadám si opuštěný. Napadají mne čestné výjimky, za nimiž můžu jít a o nichž vím, že by mne vyslechly. Ale obě mají svých starostí dost. A já jim zkrátka nechci přidělávat další. Mám kolem sebe spoustu sobců, nechci být taky takový.
V Ní jsem měl někoho, s kým se dalo prostě mlčet a všechny problémy se zmenšovaly. Stačilo jedno Její objetí a já se cítil jako nadčlověk. Dokázal jsem řešit věci, na než bych byl za normálních okolností krátký. Byla můj záchytný bod. Snad mi rozumíte. Aspoň někdo. Určitě jste to taky někdy zažili.
Jenže teď tu není. Ani Ona ani žádná jiná, prostě nikdo. A já nevím, jak dlouho to takhle zvládnu.
Dneska jsem byl strašně blízko k tomu, abych jí napsal. Odradil mne od toho zbyteček mého ega, který mi šeptal, že by vypadalo idiotsky, kdybych se jí ozval poté, co jsem před dvěma měsíci přiznal, že nemůžeme zůstat v kontaktu jen jako kamarádi a řekl svoje definitivní sbohem. Ale přitom se modlím, aby se ozvala ona.
Stejně to nejspíš nevydržím. Udělám ze sebe vola a k ničemu to nebude. Ona mi řekne, že jí to mrzí, ale nevrátíme se k sobě. Svět se bude točit dál, lidi dál budou dýchat, jíst, vyměšovat, milovat se... A mně už snad konečně dojde, že bych se měl posunout dál. Jenže jak to mám kurva udělat?!
Myslíte si, že nechci? Chci. Moc chci. Ale nejde to. Zbavil jsem se všeho, co mi po ní zbylo. Fotky, věci, všechno. A pak mi ji připomene zmínka v knížce, písnička v rádiu, náhodná věta vyslechnutá v MHD. Jak se mám zbavit tohohle? Jsem zbabělec, protože jsem o ni dostatečně nebojoval. Aspoň tak si připadám, přestože ona sama mi to několikrát vymlouvala. Teď už je asi pozdě bojovat, i když bych moc chtěl.
Cítím se jako pytel sraček. Dobrej student, spolehlivej kamarád, ale opuštěnej a nemilovanej pytel sraček.

Ale aby bylo jasno - tohle nepíšu proto, abych žebral o soucit. Na ten vám kašlu. Jen vynáším nočník. Duševní hygiena.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama