Dopis

2. března 2017 v 21:46 | Zakl1nac |  Krátké prózy
Můj milý more,
jak se máš? Denně na Tebe vzpomínám s upřímnou nenávistí. Pokaždý, když se na někoho zamračím, je to Tvoje vinna. Pokaždý, když někomu sprostě odseknu, je to Tvoje vinna. Nechápu, proč lidi tak divně koukají na mne, když já jsem oběť stejně jako oni. Býval jsem milej kluk, víš o tom? Jenže pak ses začal mstít za věci, který jsi udělal ty sám. A místo, abys mne nechal chcípnout v rohu, kam jsi mne zahnal, začal jsi ještě vyžadovat potlesk.
Viděl jsem dokument o atomovém bombardování Hirošimy a v záblesku jaderného hřibu jsem spatřil Tvoji tvář. Jsi vinen v plném rozsahu a nemáš nic na svou obhajobu. Vymyslel sis jedenáctou ránu egyptskou a hodil mi ji na hlavu.
Klidně se dál schovávej za svou bolístkou. Ty to ještě nevíš, ale škrábanečky, které si tak hýčkáš, hnisají a končí to amputací. A každý zavrzání pily o kost bude můj smích. Vypisuju sázky na barvu Tvojí krve. Bude rudá jako krev všech ostatních lidí? Nebo se splní Tvoje největší přání a bude černá jako dehet a Ty budeš mít konečně důkaz, že jsi něco víc? Je mi to celkem jedno, hlavně když jí co nejvíc skončí na podlaze.
Snad se brzy uvidíme. Až přijde konec světa, budu pátý jezdec Apokalypsy a přijdu si pro Tebe, abych tě mohl s vypnutým taxametrem dovézt až před samotné brány Pekla.
S veškerým opovržením
Tvůj potenciální vrah
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama