Nervy v hajzlu

2. března 2017 v 21:46 | Zakl1nac |  Krátké prózy
Včera jsem zažil dokonalý nervový otřes. Šel jsem po chodbě a... Seděla tam. Neuvěřitelná podoba. Kdybych nevěděl, že Ona je někde dvě stě kilometrů daleko, myslel bych si, že mne přišla strašit. Jenže ne. Prostě tam jen seděla a něco si psala.
Totálně mne odrovnala. S třesoucíma se rukama jsem se dovlekl na záchod, kam jsem původně mířil, zavřel se v kabince a snažil se uklidnit. Nemůže to být Ona, to jsem věděl. Ale je Jí zatraceně podobná. Chtěl jsem ji. Chtěl jsem ji jako satisfakci za ten průser, který jsem s Ní musel vytrpět. Na to mám snad právo, ne? Mám snad kurva právo na trochu štěstí, ne? (Nemám, ale to je spoiler a ty nemá nikdo rád.)
Když jsem se vracel, pořád tam ještě byla. A já si uvědomil svou strašnou neschopnost a nevědomost. Co bych jí měl říct? Jak začít rozhovor? Jak se chovat? Mozek měl ale zrovna dovolenou, protože krev se mi momentálně hrnula spíš do rozkroku.
Snažil jsem se číst, ale vědomí, že sedí pár metrů ode mne, jen za jedním rohem, mne zkrátka pořád rušilo. Sebral jsem se a se strašně důležitým výrazem jsem kolem ní prošel ještě jednou, předstíraje, že jdu něco vyřídit. Prostě jsem ji musel znovu vidět.
Připadal jsem si jako totální hovado. Neznámá osoba mi jen tak rozhodí nervy, připomene mi každou vteřinu strávenou s Ní a já se pak marně snažím něco vymyslet, jen proto abych nakonec došel k závěru, že jsem nemohoucí idiot, který ze sebe nedostane půl věty. Gratuluju, získáváte ocenění Genitálie roku. S cenou není spojena žádná finanční odměna ani jakékoli jiné výhody.
A ona si tam existuje, dělá si do sešitu zápisky z knížky nebo si tam počítá výdaje za kosmetiku nebo píše druhý díl Bible... Naprosto klidná a vyrovnaná a vůbec netuší, že kousek od ní se odehrává totální myšlenkový holocaust a od znásilnění jí dělí asi tak délka jednoho zpřeráženýho ega.
Po přednášce, při níž ze mne usilovné soustředění vysálo veškerou energii, jsem ji potkal na chodbě. Tentokrát jsem jí viděl do obličeje líp. Nebyla to Ona. Ani Jí nebyla tolik podobná, jak jsem si myslel. Měl jsem vztek. Vztek na sebe, protože jsem neudržel nervy. Vztek na ni, že není jako Ona. Vztek na Vesmír, který zvysoka sere na nějaké karmické žvásty a hraje s vámi Dračí doupě. Vztek na všechny holky, které nemůžu mít. Vztek na Amora, který neumí střílet. Až toho hajzla znova potkám, tak ho naučím hrát ruskou ruletu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama