Olověná deka

2. března 2017 v 21:44 | Zakl1nac |  Krátké prózy
Sedím a čumím do noci, přes záda mám přehozenou deku. Asi je nacpaná olovem, jinak si nedovedu vysvětlit, proč mne tak bolí ramena. Přesně si pamatuju, kdy jsem tu deku dostal. Od toho dne uběhlo celé jedno století a já jsem deset krát deset let nespal.
Vzhůru mne drží mládí a stáří, žena a muž, rusé a bílé vlasy, jin a jang, život a smrt. A já se stydím. Strašně moc se stydím, že na ni nedokážu přestat myslet ani teď, když se Alzheimer převlékl za člena rodiny a obchází kolem. Vysmívá se. Drží ho za nitku nad propastí a nutí nás konat, přestože všichni víme, že je to zbytečné.
Ale polovina mysli je někde pryč. Zbaběle utíká k chvílím, kdy jsem cítil život, protože se bojí dívat na umírání. Chce si připomenout vůni její kůže, místo aby se dusila zápachem oddělení pro dlouhodobě nemocné.
I pravil Zarathuštra: "Jdeš-li za ženami, vezmi s sebou bič." A já se ptám: Koho mám bít? Ji nebo sebe?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama